Vánoční tragédie v Národním divadle a příběh lidského zapomnění

Psal se rok 1893 a do Štědrého večera chyběly pouhé dva dny, když pražskou veřejnost šokovala zpráva o tragédii, která se odehrála během představení přímo na jevišti Národního divadla.

Bylo před osmou hodinou večerní. Ke konci druhého dějství výpravné baletní férie Štědrovečerní sen českého skladatele Mořice Stanislava Angera se „ozval tlumený výkřik ve středu tanečnic a zároveň zavládlo mžikové rozrušení mezi nimi. Zdálo se, že nejde o nic jiného než o jakési opomenutí neb nedopatření ze strany některé z tanečních dam, které rychle opět bylo napraveno. V tanci se pokračovalo a obecenstvo, které vůbec nevěnovalo případu tomu velké pozornosti, ani nepozorovalo nějakého přerušení.“
Jen málokdo ve vyprodaném hledišti tušil, že došlo k tragédii. Jedna ze sólových tanečnic Anežka Valterová (při angažmá v Národním divadle preferovala počeštělou podobu svého rodného jména Walterová) se o malou chvíli opozdila při nástupu tanečnic na scénu. Své zaváhání chtěla napravit a jen málo si zkrátit cestu přes pódium. Přitom šlápla na tzv. klapku, poklop umístěný v podlaze jeviště, jenž nebyl v kritický okamžik připevněn.
To „co následovalo, byl pád do hloubi rovnající se výši tří pater. Tento prostor jest arci rozdělen železnými podlahami a traverzami na patra, avšak náhoda tomu chtěla, že i klapky v podlahách korespondující s onou na jevišti, byly otevřeny, takže slečna Valterová propadla až na zem. Přitom podlaha, na níž nebohá padla, jest z betonu,“ líčily Národní listy s tím, že „u druhé klapky pod jevištěm zaměstnán byl dělník Koukal, jenž v letu zachytil padající ženu za ruku, však zbyl mu v rukách jen cár z jejího kostýmu.“
Ostatní baletky ve strašných obavách o osud přítelkyně pokračovaly v představení. Mezitím „divadelní dělník Opl přichvátal dolů a nalezl zde slečnu Valterovou krví zbrocenou a bez vědomí na zemi ležící. Zároveň dostavil se baletní mistr pan Berger, dále ředitel divadla F. A. Šubert. Sólová tanečnice byla vynesena do síně v zákulisí, kam také povolána rychlá pomoc lékařská — prof. Neuretter, MUDr. Richter a okresní lékař.“
V zákulisí se objevil i místodržící Království českého František hrabě Thun-Hohenstein, který svátečnímu představení přihlížel. „Zraněnou teprve po dalším namáhání podařilo se přivésti na chvíli k vědomí, jehož později opět pozbyla. Vozem ochranné stanice byla dopravena do Všeobecné nemocnice.“
Život Anežky Valterové visel v tu chvíli na vlásku. Zejména zranění hlavy se zdálo mimořádně vážné.

Zájem nejvyšší společnosti
Stav pětadvacetileté baletky se nezlepšil ani v následujících dnech. Národní listy 27. prosince 1893 líčily: „Nalézá se takřka stále v mrákotách a bez vědomí. Jest pramalá naděje, že by vyvázla z nebezpečí smrti, v něž uvrhl ji jediný chybný krok na jevišti.“
Další z českých deníků, Národní politika, popisoval soucitný zájem, který úraz Anežky Valterové vyvolal v nejvyšších kruzích pražské společnosti: „Pan místodržitel hrabě Thun dal se během včerejšího dne znovu poptati v nemocnici po zdraví raněné umělkyně a podobně vyžádal si zprávu o jejím stavu dvorní rada policejní ředitel Dörfl. Předseda družstva Národního divadla dr. Růžička odebral se kvůli podobnému dotazu osobně do Všeobecné nemocnice. Účastenství s neštěstím slečny Valterové jeví se na všech stranách veliké.“

Havelský trh v době, kdy zde Anežka Valterová bydlela

V tu chvíli asi jen málokdo věřil, že se těžce zraněná baletka, pokud vůbec přežije, vrátí někdy k normálnímu životu. Jenže Anežka Valterová navzdory počáteční skepsi lékařů strašný pád do hloubky čtrnácti metrů přečkala. A nejen to. Po roce začala znovu tančit. Mnoho jiného ji ani nezbývalo. Už proto, že byla na svém povolání existenčně závislá, když musela živit matku Antonii Walterovou (rozenou Stallgungsovou), s níž bydlela v Havelské ulici č.p. 525/4. Otce baletka narozená v roce 1868 nedaleko Poznaně, jež byla od druhého dělení Polska součástí Pruska, respektive Německého císařství, v dětství ztratila.
Přednosta chirurgické kliniky Všeobecné nemocnice profesor Karel Maydl, kterému se podařilo „nebohou tanečnici nejen zachrániti při životě, ale tak ji uzdraviti, že neměla ani zevních stop utrpěného úrazu“, ji přesto varoval a od návratu na podium i jakékoliv větší námahy zrazoval. Tušil, že se zranění hlavy, které žena při pádu utrpěla, časem neblaze projeví.
Stalo se.

Rychlé zapomnění
„Slečna Waltrová počala trpěti závratěmi, křečemi, při nichž upadala i v úplné bezvědomí. Byla nucena opustiti Národní divadlo jako síla sólová (z Národního divadla odchází 31. července 1903, dvacet let poté, co zde tančila jako patnáctiletá první malou roli, pozn. autora) a po nějaké době, když stav její se trochu zlepšil, dala se angažovati v Berlíně. Leč záhy i tam pro nemoc svou stále se zhoršující, nemohla býti činnou u divadla a vrátila se ke své ustarané matce, která ve své starobě musela se nyní starati i o výživu své choré dcery“, líčila koncem března 1907 smutný osud baletky Národní politika.
Obě ženy teď bydlely v pražském Podskalí, v ulici Na hrádku 1715/8 a neměly často ani dost peněz, aby se pořádně najedly. Jak vzdálený byl nyní zájem mocných, kteří se před lety tak dojemně zajímali o zdravotní stav Anežky Valterové? Kde bylo ono „veliké účastenství s neštěstím slečny Valterové“?
Národní politika pokračuje ve svém líčení: „Správa Národního divadla poskytla sice slečně Valterové zaměstnání v divadelní krejčovně, avšak stále vzmáhající se křečové záchvaty nebohé slečny znemožnily ji i toto zaměstnání a připravili ji o výdělek. Choroba její tak se zhoršila, že často i na ulici bývá postižena záchvaty a klesá v bezvědomí k zemi. Stařičká matka hledí opatřili nejnutnější prostředky k přímo žebrácké výživě prací svých slabých a vetchých rukou, čistí blůzy, župany, krajky a tak podobně. Leč skrovničký výdělek ten nestačí ani na základní výživu a zaplacení činže.“
Ano, stačilo třináct let a smutný osud baletky, která se pouhé dva dny před Štědrým dnem roku 1893 propadla do hlubin pod jevištěm Národního divadla, upadl v zapomnění. A tak listu nezbylo než prosit: „Kdo má lidské srdce a může nebohým přispěti byť i nejmenší podporou nebo poskytnutím lehké práce pro starou matku tanečnice, vykoná záslužný čin pravé humanity“.
Co dodat…

P.S. Anežka Valterová zemřela 4. srpna 1922. Její fotografie se nedochovala, nebo není alespoň autorovi tohoto textu známa.