„A co takhle husičku?“ Svatomartinská tragédie neochmýřeného mladíka

Vír velkoměsta bývá zrádný. Zejména to platí v případě nedospělých mladíků, kteří přicházejí do metropole z venkova či maloměsta. Je tomu tak dnes a bylo tomu tak i na sklonku devatenáctého století.

František K., začínající obchodní praktikant z Kolína, se vypravil na podzim roku 1896 k rodičům do Českého Brodu na svatomartinské posvícení. Když se nabažil maminčiných koláčů a chystal se k odjezdu, dostal na přilepšenou dvacet zlatých. Byla to úctyhodná částka.
Synek poděkoval, políbil matku, objal otce a vyrazil na nádraží. Zde ho však při pohledu na ceduli oznamující odjezdy vlaků, napadla myšlenka, jež se mu měla zanedlouho stát osudnou. Co kdyby místo do Kolína odjel vlakem do Prahy a trochu se – když má v kapse nějakou tu zlatku – po velkoměstě porozhlédl?

Kaprova ulice na přelomu století. Fotograf J. Jaksch

Stalo se. František vyrazil nejbližším vlakem do hlavního města království a z nádraží se vydal, kam jinam, do Páté čtvrti, o níž tolik četl ve vlasteneckém tisku (pohoršené líčení se obvykle zaměřovalo na zdejší morálně pokleslou atmosféru, pro mladíky jako František se tudíž stalo pravým lákadlem).
Dorazil tak do Kaprovy ulice, která tvořila od nepaměti hranici oddělující Staré Město od někdejšího židovského ghetta, nyní Josefova, jak se Páté čtvrti oficiálně říkalo, a spatřil, jak mu od vchodu hostince U tří kaprů (Kaprova č.p. 49) mává dvojice dívek. Praktikanta zájem žen potěšil. Dal se s nimi do řeči a za malou chvíli už seděl v malém salonku hostince, kam dívky pozvaly další čtyři kamarádky.
To bylo něco. Praktikant František se nyní ocitl obklopen hned šesticí atraktivních dam, jejichž dekolty byly o tolik hlubší, než jaké znal z Českého Brodu či Kolína.

Šest obřích stehen
„Dáme si pivo“, zašvitořily sladce dívky a pan František souhlasil. Nějaké to pivo ho nezruinuje. Jenže po prvním pivu přišlo další, pak další a nakonec Čert (likér vyrobený z višní a rumu). Ani takové ženy František dosud nepoznal.
„A co takhle husičku?“ ozvala se náhle jedna z dívek a než se František stačil vzpamatovat, objevilo se na stole šest obřích husích stehen se zelím a knedlíky. Jediný, kdo si nedal, byl sám mladík, jehož celá situace dílem rozpalovala a dílem znervózňovala, až se chvílemi v té záplavě vůní, jež se kolem šestice žen šířila, nekontrolovatelně třásl.
Odejít však nedokázal.

Dům U tří kaprů (na snímku domovní znamení s částí reklamních nápisů stejnojmenného hostince) podlehl krátce po popsaných událostech asanaci. Fotograf J. Eckert

„Studem neustále jen se pýřil. Zato dívky bavily se velmi nenuceně. Vyptávaly se mladíčka, odkud do Prahy přijel, za jakým účelem a je-li při penězích. Praktikant dobromyslně vše jim vysvětloval a s nemenší ochotou zaplatil celou útratu v obnosu 16 zlatých, ačkoli v mysli své nemohl si to nikterak srovnati, že má platit za to, co si dámy objednaly, co vypily a snědly. Oddal se však svému osudu a ze studu nenamítal ničeho proti tomu, když byly na stůl přineseny ještě čtyři láhve pravého šampaňského po dvou zlatkách,“ líčil v březnu 1897 redaktor Národních listů.
Ani šampaňské praktikant neochutnal (ostatně alkoholickým nápojům neholdoval) a „když se konečně vyprostil ze středu uvedené společnosti, tu k nesmírnému překvapení seznal, že zaplatil v hostinci přes 30 zlatých, ačkoliv to, co sám užil, nestálo ani za 30 krejcarů.“

Skupina prohnaných žen
Teprve nyní jako by se Františkovi navrátila svobodná vůle i mužná rozhodnost. Vyptal se na cestu k policejnímu komisařství, kde nahlásil, že se stal obětí organizované ženské skupiny, která jej připravila o veškeré peníze, které dostal od rodičů na přilepšenou. Ba co víc, na útratu padlo dalších deset zlatých, které náležely jeho zaměstnavateli.
Pražská policie poté navrhla obžalovat majitelku hostince Antonii Hrzanovou, že v komplotu s dívkami pochybných mravů organizuje systematické obírání hostů, kteří se pro svou opilost, či nesmělost (jako František) nedovedou skupině vychytralých žen postavit na odpor.

Antonie Hrzanová převzala hostinec U tří kaprů v roce 1888

Sama majitelka i zaměstnanci hostince U tří kaprů naproti tomu tvrdili, že podobné dámy se v jejich podniku „sice zdržují, že však jsou personálem považovány za pouhé hosty a nemají žádnou privilej“. K tomu se přiklonil i soudní adjunkt Ferdinand Rohn. Antonii Hrzanovou zprostil obvinění s tím, že František K. proti objednáni husích stehen, či alkoholických nápojů nijak neprotestoval, že platil pokaždé dobrovolně a teprve následně se mu vše rozleželo v hlavě.
Ani u toho však praktikantova svatomartinská tragédie neskončila.
Soudní adjunkt Rohn totiž – po krátkém rozmýšlení – obvinil samotného praktikanta, že zpronevěřil deset zlatých, které patřily jeho kolínskému zaměstnavateli a František je utratil za husí stehna, pivo a šampaňské, jimiž dívky hostil. „Činím tak z výchovných důvodů,“ prohlásil adjunkt doslova. „Podobná zkušenost mladíkovi, jenž zatoužil po víru velkoměsta jenom prospěje“.