Boj o rotundu Nalezení svatého Kříže a radost českých Vlastimilů

Chybělo jen málo, aby byla jedna z nejvzácnějších románských památek Prahy – rotunda Nalezení svatého Kříže (také rotunda svatého Kříže Menšího) v dnešní ulici Karoliny Světlé zbořena. Od josefínských reforem sloužila jako skladiště a v polovině 19. století měla ustoupit nové zástavbě.

Český beletristický týdeník Lumír 6. prosince 1860 hlásil: „Jest se obávati, že Praha ztratí znamenitou starou budovu, neboť zdejší stavitel pan Schücker zakoupil v tyto dni nákladnický dům U Budínských v Poštovské ulici spolu se starožitným kostelíčkem sv. Kříže menšího. Poněvadž se tam zbudovati má nový dům, tedy jest chrám ten v nebezpečí, že též zbourán bude.“

Poté Lumír pokračuje stručným popisem dějin svatyně. Mimo jiné uvádí: „Týž kostel jest jedna z nejzajímavějších budov pražských, pěkná byzantinská rotunda s apsidou; pochází nejvýše z třináctého, bezpochyby však ještě z dvanáctého století (současní historici a archeologové datují vznik rotundy vystavěné z opukových kvádříků do období po povodni v roce 1118, pozn. autora).“ S tím, že „za císaře Josefa II. byl kostel sv. Kříže menšího roku 1784 zavřen a roku 1789 v prodej dán. Koupil jej soused, nákladník (pivovarník) Josef Budín, za 200 zlatých, s prostranstvím hřbitovním, na kterémž se množství kostí vykopalo.“

Rotunda Nalezení svatého Kříže na fotografii Marie Šechtlové z šedesátých let. Zdroj: digitální archiv Šechtl a Voseček

Také další boj za zachování románské, v tehdejším jazyce byzantinské památky, jež svedla česká kulturní veřejnost, boj v tomto případě úspěšný (a proto zřejmě v budoucnu poněkud opomíjený), můžeme sledovat na stránkách Lumíru, první české literární a dějepisné revue založené v roce 1851.

Druhý květnový den roku 1861 Lumír píše: „V městské radě, zdá se, že též co do zachování starožitností se stává teď milý obrat k lepšímu. Rada městská ujímá se, jak se sluší a náleží, staré byzantinské kaple sv. Kříže v Poštovské ulici, které od nějaké doby hrozí nebezpečí zbourání, poněvadž přešla do rukou dvou nových majetníků.“

A o dva týdny později: „Cena, která se za pamětihodnou kapli sv. Kříže v Poštovské ulici žádá, obnáší toliko 10 000 zlatých, nikoli jak se zpočátku vyřklo, 16 000 zlatých. Tím spíše bude městu možno ji zakoupiti. Všeobecné mínění se jednohlasně této kaple ujímá.“

Rotunda zatím ještě za zdí na Langweilově modelu Prahy, který vznikal v letech 1826–1837

Další pokrok na cestě k zachování památky se objevil v září 1861, když do celé věci vstoupil zemský výbor, faktická vláda království. „Kaple sv. Kříže v Poštovské ulici, jedna z nejstarších to staveb v Čechách, u níž při obmýšleném přestavování domu zkáza hrozila, bude zachráněna. Následkem zadané žádosti o povolení na stavbu zde vyzvalo místodržitelské presidium purkmistra měst pražských, aby co nejdříve podal zprávu o ujednání, které v té příčině zavedeno bylo“, uváděl tentokrát týdeník Lumír.

Navíc v prvních hodinách roku 1892 „zemský výbor ustanovil, že se zúčastní slušným příspěvkem při zakoupení byzantinské kaple sv. Kříže v Poštovské ulici. Nyní ať ukáže město, seč jest“, dodal časopis, jehož vydavatel a odpovědný redaktor, český vzdělanec a literát Ferdinand Břetislav Mikovec byl vášnivým bojovníkem za zachování kaple. „Město má svátou povinnost zachovat tuto kapli, která se v každém lepším díle o starém stavitelství a starém umění vůbec řádně uvádí co zvláštnost Prahy, co vzor celého druhu stavitelského.“

Strach z ostudy

Avšak cena, kterou stavitel Johann Schücker požadoval, se zdála radním nadále příliš vysoká. Lumír tak 20. února 1862 s ironickým odkazem na počínání zemského výboru i vedení Prahy oznamuje: „Za málo dni prý dojde na starožitný byzantinský chrámek sv. Kříže, neboť — díky štědrostí zemského výboru a městské rady! — nesešla se dostatečná suma peněz, za kterou by se byla mohla tato pamětihodná budova zakoupiti a zachovati! Padne-li kostel sv. Kříže, pak nebudeme se moci ubrániti výčitkám cizinců, kteří Pražanům spílati budou vandalů, že dali zbořiti takovou památnou stavbu.“

Vydavatel první české literární revue Ferdinand Břetislav Mikovec

Nakonec se však podařilo dohody s vlastníky dosáhnout, a tak mohl konečně 1. května 1862 Lumír napsat: „Konečně můžeme s potěšením sděliti, že starodávná kaple sv. Kříže v Poštovské ulici zachráněna jest před zhoubou a to — jak náleželo — radou městskou, která zakupné za ni celé zaplatí. Pan místostarosta dr. Václav Bělský referoval v posledním shromáždění obecních zastupitelů, že následkem opětného vyjednávání snížil majetník prodejní cenu kaple… až na 6400 zlatých, takže by se, jelikož se již 3000 zlatých povolilo, ještě 3400 zlatých povoliti mělo. Náklad na opravu, již domácí umělci provedou, opatří se sbírkou. Při hlasování byl návrh (na uvolnění dalších 3400 zlatých, pozn. autora) jednohlasně přijat.“

Lumír pak už jen mohl s uspokojením citovat pochvalný dopis, jenž dorazil do redakce z venkova. Zpráva o tom, že „kaple v Poštovské ulici před zbouráním ochráněna jest i na venkově u všech Vlastimilů radost způsobila. Slouží to pražské obci ke cti a chvále, že si tak slavně počínala, a doufati lze, že všechny obce v Čechách takový dobrý příklad nasledovati budou“, říkalo se v listě.

Zřejmě to byla jedna z posledních radostí vydavatele a odpovědného redaktora časopisu Ferdinanda Břetislava Mikovce. Ten totiž v září 1862 v důsledku vrozené srdeční vady v pouhých pětatřiceti letech umírá.

Dopadení bratranci Peckové

V dalších měsících se při obnově kostelíka angažoval snad nejvíce Josef Mánes, jenž svou poměrně radikální představu o výmalbě interiéru (strop modrý se zlatými hvězdami, na stěnách „malované obrazy ze života starších patronů zemských“, zlatý měl být podle Mánesa také vnitřek apsidy) zachytil na obraze Pobožnost v kapli sv. Kříže.

Josef Mánes zachytil na obraze Pobožnost v kapli sv. Kříže svou představu výzdoby interiéru

Stavební úpravu rotundy provedl nakonec v letech 1863-65 ve své době mimořádně ceněný architekt Ignác Ullmann, který zbavil objekt barokních prvků a přivedl jej do předpokládané původní románské podoby. V případě interiéru zvítězil o poznání konzervativnější a citlivější přístup, který zahrnoval částečnou obnovou nástěnných fresek ze 14. století.

Byl to také Josef Mánes, kdo navrhl, aby „se volná prostora okolo kaple, rozumí se po zbourání staré zdi, železnou mříží, postavenou na novou zeď asi dva střevíce vysokou obehnala. Tím by byla vyhlídka na celou budovu a na sady okolo ní zcela volna.“ (Lumír, 24. dubna 1862). Na rozdíl od předchozích se tato Mánesova představa stala skutečností a sám malíř navrhl novorománský litinový plot či mříž s motivem šípkových růžových keřů, jenž dodnes svatyni obklopuje. Na horním okraji jej lemuje 36 křížů.

Ty se na jaře roku 1897 staly objektem útoku neznámých pachatelů, kteří jich 29 ulomili. Takový čin se zdál zvláštní. Mnozí mu přikládali symbolický význam a policie po pachatelích intenzivně pátrala.

Marně.

Až v pondělí 26. dubna 1897 kráčel po desáté hodině večerní tehdejší Poštovskou ulicí (dnes Karoliny Světlé) inspektor v civilu František Běhounek. Běžný ruch ulice tou dobou již dávno utichl, a tak zaslechl celkem zřetelně, jak na uliční dlažbu dopadl dvakrát po sobě kovový předmět. Běhounek došel až k rotundě, respektive jejímu oplocení a spatřil na zemi dva ulomené kříže – ze sedmi, které zbyly na horním okraji mříže po předcházejícím řádění vandalů.

Zároveň Běhounek zpozoroval dva mladíky, jak se rychle vytrácejí pryč od rotundy Konviktskou ulicí směrem k Vltavě a zahýbají do ulice Divadelní. Běhounek vyrazil za nimi. Mladíci se dali do běhu a na nejbližším rohu zahnuli do Krocínovy ulice a z ní, po několika metrech, znovu do Poštovské (Karoliny Světlé), takže se nyní – poté co opsali nevelký čtverec – znovu vraceli k románské rotundě. Snad tím chtěli demonstrovat svou nevinu.

Inspektor Běhounek upozornil na jejich přítomnost a podivné počínání procházející policejní hlídku a ta oba mladé muže zadržela.

Vyklubali se z nich – jedenadvacetiletý zámečnický pomocník Antonín Pecka a jeho bratranec dvaadvacetiletý strojník Josef Pecka. Shodou okolností bydleli v sousedním domě U Budínských (Karoliny Světlé 299/11), o němž byla řeč v souvislosti s plánovanou asanací rotundy a v šedesátých letech 19. století ho radikálně přestavěl majitel obou nemovitostí Johann Schücker. Jak ale ukázalo následné vyšetřování, pachatelem, tedy tím, kdo ulomil oba kříže, byl pouze mladší z bratranců – Antonín Pecka. „Obžalovaný vymlouval se, že byl tehdy poněkud napilý a že kříže z pouhé bujnosti pěstí urazil“, referoval posléze pražský tisk.

Bez ohledu na tuto výmluvu (opilost byla stále ještě polehčující či dokonce vyviňující okolností) byl Antonín Pecka odsouzen na pět dní do vězení. Nepodařilo se však prokázat, že to byl právě on, kdo ulomil také předchozích 29 křížů (škoda tehdy dosáhla závratné výše 1000 zlatých). Kdo spáchal tento zločin a jaká byla vlastně jeho motivace se nepodařilo nikdy zjistit.