Franz Kafka – Max Brod: Příběh jednoho přátelství

Před rovnými 100 lety, 3. června 1924, zemřel Franz Kafka. Před 140 lety, 27. května 1884, se narodil Max Brod. Dva muži, jejichž osudy spolu úzce souvisely za života a úzce spolu souvisí i po smrti. Zveřejňujeme text autora Pražských příběhů Dana Hrubého otištěný před časem v měsíčníku FORUM 24+.

 „Kafkovo přátelství s tímto člověkem se řadí k záhadám spisovatelova života, a to nikoli k těm nejmenším“, prohlásil filozof a literární kritik Walter Benjamin po vydání prvního Brodova životopisu Franze Kafky v roce 1937. Na mysli měl přirozeně autora knihy – Maxe Broda.

Svého druhu odpověď, či řešení této záhady nabídl Milan Kundera v eseji Kastrující stín svatého Garty (v české verzi, 2006). „Jak to, že ho měl Kafka přesto rád?“ A co vy? Přestali byste snad mít rádi nejlepšího přítele jen proto, že má mánii psát špatné verše?“ uvažuje česko-francouzský spisovatel, když se předtím vysměje nabubřelému patosu Brodova díla. Potom pokračuje: „Jenomže člověk píšící špatné verše se stane nebezpečný ve chvíli, když začne vydávat dílo svého přítele básníka. Představme si, že by nejvlivnější Picassův vykladač byl malíř, který nestačil porozumět ani impresionistům. Co by řekl o Picassových obrazech? Asi totéž, co Brod o Kafkových románech: že popisují ´strašlivé tresty určené těm, co nejdou správnou cestou´.“

Milan Kundera jde ve svých úvahách dokonce tak daleko, že spekuluje, jak o Brodovi přemýšlel sám Kafka. Hledá alespoň stopu pohrdání, či despektu, ale v celém souboru Kafkových deníků a korespondence nachází jen jednu poměrně vágní a pobavenou poznámku, kterou může tímto způsobem využít.

S nejmilejší sestrou Ottlou před Oppeltovým domem na Staroměstském náměstí, rok 1914

„A Kafka? Co ten si o Brodovi myslel?“ ptá se nejprve v eseji Nechovejte se tu jako doma, příteli (česky 2006). Vzápětí nalézá odpověď. „V deníku z roku 1911 vypravuje: Jednoho dne šli spolu navštívit kubistického malíře Willyho Nowaka, který právě dokončil cyklus litografií, Brodových portrétů; na způsob, který známe od Picassa, první portrét byl věrný, zatímco další, podle Kafkova popisu, se vzdalovaly více a více svému modelu, až poslední skončil krajní abstrakcí. Brod byl v rozpacích; ty kresby se mu nelíbily, s výjimkou první, realistické, ve které našel zalíbení, protože, poznamenává Kafka s něžnou ironií, ´kromě toho, že mu byla podobná, obdařila jeho ústa rysem vznešenosti a klidu…´.“

Nakonec Kundera s neochvějnou suverenitou a bez stopy pochyb dodává: „Brod rozuměl kubismu stejně málo, jako rozuměl Kafkovi…“

Nechme nyní stranou, že Kafka v deníkovém záznamu z 23. prosince 1911 o litografiích, které Willy Nowak v bytě Brodových přátelům ukazuje (nejedná se tedy o návštěvu u něj doma nebo v ateliéru), píše: „Neuměl jsem se k nim vyjádřit, říci ano, říci ne… Nakonec jsem si na jednotlivé listy zvykl, nedal jsem aspoň najevo, jak je můj necvičený zrak překvapen, brada mi připadala kulatá, obličej zmačkaný, horní polovina těla jako v brnění…“.

Rozhodně se tedy nezdá, že by, alespoň v tomto okamžiku, Kafka projevoval více pochopení pro abstraktní cesty moderního umění než jeho přítel, jak ve svých esejích Milan Kundera zdůrazňuje.

Stojí zde také prostý fakt, že Max Brod připravil Kafkova románová torza i další texty k vydání v podobě, která je dodnes všeobecně akceptována. To také nenapovídá faktu, že by se octl v pozici Picassova vykladače, jež „nestačil porozumět ani impresionistům“, a dílo svého přítele vůbec nepochopil. Ostatně, kdyby nepochopil, zřejmě by jeho propagaci a šíření nevěnoval tolik úsilí a času.

V kontextu tohoto článku je podstatnější, že Milan Kundera zkoumá přátelský vztah Franze Kafky a Maxe Broda po vzoru jím tolik odsuzované kafkologie. Jakési literární pavědy (alespoň v Kunderových očích), která se donekonečna nimrá ve spisovatelově soukromém i milostném životě a osopuje si na základě často bezděčných a různě motivovaných poznámek v dopisech nebo deníkových záznamech právo na dalekosáhlý výklad nejen jeho pocitů a duševních hnutí, ale i samotného díla.

„V nesčetných předmluvách, doslovech, poznámkách, biografiích a monografiích, univerzitních přednáškách a diplomních pracích kafkologie produkuje a udržuje svůj obraz Kafky, takže autor, kterého zná publikum pod jménem Kafky, není Kafka, ale zkafkologizovaný Kafka,“ píše Kundera v eseji Kastrující stín svatého Garty – a přesně totéž ve snaze charakterizovat (a kvalitativně ponížit, či zpochybnit) vztah Franze Kafky k Maxi Brodovi také činí. Po přečtení několika letmých vět hodnotí navýsost důvěrný a soukromý vztah dvou lidí, aniž by s jistotou věděl, nebo jen tušil, co se „dělo za dveřmi“.

Velký mytograf

Milan Kundera není sám. S postupujícím časem, jenž uplynul od Brodovy smrti (1968), jsou to zejména literární historici, kdo vyhledává momenty, které mají hloubku, důvěrnost i intenzitu přátelství obou mužů zpochybnit. Třeba tím, že upozorňují na místy řídnoucí frekvenci jejich vzájemné korespondence, eventuelně vyzdvižením dalších přátelských vztahů Franze Kafky. Konkrétně s historikem umění Oskarem Pollakem (1883-1915) ve studentských letech, či budoucím lékařem a vynikajícím vědcem na Harvardově univerzitě Robertem Klopstockem (1899-1972) v posledních měsících života. Jako by jedno blízké přátelství vytlačovalo, či dokonce vylučovalo jiné.

S radostným zadostiučiněním upozorňují na Brodovy omyly. Třeba na to, jak přijal a označil za důvěryhodné převážně mystifikační dílo Gustava Janoucha Hovory s Kafkou (první vydání 1951, rozšířené 1968). Na nadhodnocování vlastní úlohy v některých etapách Kafkova života, jehož se Brod prokazatelně dopouští (ačkoli se seznámili v roce 1903, opravdu důvěrný vztah převyšující ostatní navázali až v roce 1908). Na cenzurní zásahy v Kafkových denících a korespondenci, které měly z přítelova života, místy Brodem až zbožštěného („Nikdy nepronesl nicotné slovo“, Max Brod, Franz Kafka: Životopis, 1937), odstranit jakoukoli zmínku o sexu, či chtíči.

I poslední, více než zevrubné dílo německého literárního historika Reinera Stacha (obor kafkologie, jak ho definuje Kundera, obohatil v letech 2002-2014 mimořádně obsáhlou, třídílnou biografií Franze Kafky) využívá, zdá se, každé příležitosti, aby význam Maxe Broda umenšilo nebo rovnou zpochybnilo. Jednoduše řečeno, ani Rainer Stach nemá Broda nijak zvlášť v lásce.

„Kafkova blízkost vůči Brodovi, byť se její intenzita sebevíc proměňovala, má v sobě jistě cosi záhadného a při pohledu na četné, dokonce skrytě komické asymetrie pro toto přátelství tak charakteristické, se jí Walter Benjamin podivoval zcela právem“, píše Stach s odkazem na výše citovaný názor svého předchůdce.

Neustále zdůrazňované asymetrie (rozdílnosti) obou přátel se tak poznenáhlu stávají hřištěm, na němž může být Max Brod odhalen – přes povinné a víceméně formální ocenění jeho zásluh -, jako poněkud povrchní a netalentovaný egoman, takový pan Příživa (možná největší příživník literárních dějin, alespoň těch moderních), či dokonce parazit na geniálním přítelově díle.

Max Brod (vpravo) s kolegy z telavivského divadla Habima, rok 1943

Brod sám si v roce 1848, tedy dlouhých dvacet let před svou smrtí, postěžoval: „Mezi komentátory Kafky se stalo módou, že začnou tím, že se mi pokloní, a pak mi zčistajasna dají tu a tam menší nebo větší ránu do nosu“.

Pro Milana Kunderu je Max Brod „velký mytograf“, jenž sám sebe učinil součástí Kafkova díla. Vstoupil do něj, uvelebil se v něm a pokojně z jeho interpretace až do konce života těžil.

Podle Reinera Stacha to ovšem bylo přesně naopak. „Tragikomické ponaučení z toho, že vlastní literární dílo je totálně zastíněno září díla přítele, jejž po celý život vyzýval ke psaní, muselo být pro Broda nepochybně bolestné. A stěží si lze představit, že by slávu druhotnou, které se těšil po několik desetiletí, neprovázel základní pocit hluboké frustrace.“

Ať už v klidu nebo s frustrací – Brod se jednoduše svým kritikům nezavděčí.

Ty prokleté asymetrie

Přátelství Franze Kafky a Maxe Broda je tedy líčeno jako v mnoha ohledech asymetrické (genius a jeho fámulus), což umožňuje Broda kritizovat nebo dokonce zesměšňovat.

Že byli Max Brod a Franz Kafka muži rozdílných povah i předpokladů je zjevné. Na jedné straně extrovertní intelektuál, jenž si libuje ve veřejných vystoupeních, při nichž může demonstrovat mimořádnou sečtělost a brilanci svých úvah. Na straně druhé introvertní, nejistý a věčně pochybující Kafka.

Na jedné straně syn pocházející z etablované měšťanské rodiny, která ho od mala vedla k hlubokému zájmu o umění a vyšší ideály (Adolf Brod stál v čele významné banky Union v ulici Na Příkopě). Na straně druhé otcem podceňovaný mladík, jehož rodiče sotva navštěvovali operní vystoupení a do Prahy přišli, aby ve svém galanterním obchodě svedli (prodejem knoflíků a sponek) každodenní zápas o postavení, kterému se Brodovi už dávno těšili.

Na Staroměstském náměstí v roce 1920, možná 1921 (v pozadí rohový Oppeltův dům, v jehož nejvyšším patře Kafka s rodiči bydlel)

Na jedné straně „zázračné dítě“ chrlící od jinošských let romány, poezii i hudební opusy. Na straně druhé muž, jenž své literární pokusy dlouho tajil, takže Brodovi o nich řekl až v roce 1906 (ostatně právě proto si ho podle Reinera Stacha Brod vybral za přítele, nepředstavoval pro něj konkurenci – ano, i tak záštiplná motivace může být protivnému Brodovi podsunuta!).

Na straně jedné přes své postižení kyfózou, nepřirozeným zakřivením páteře, jenž z něj v dětství učinilo hrbáče (anebo možná právě pro toto postižení) neodolatelný svůdník, o jehož gauči v redakci deníku Prager Tagblatt v Panské ulici se vypravovaly legendy (jež, pravda, šířil, ponejvíce on sám).

Na straně druhé Kafka – co říci víc.

Na straně jedné autor snad dvaceti románů, jež jsou dnes (možná s výjimkou díla Tychona Brahe cesta k Bohu, 1916) zcela nečitelné, nestravitelné, a tak přirozeně zcela zapomenuté. Na straně druhé geniální prozaik, jenž žádný ze tří zamýšlených románů ani nedopsal.

Na jedné straně místy nabubřelý patetik všednosti. Na straně druhé civilní perfekcionista imaginace.

„Já a Max musíme přece jen být naprosto rozdílní“, zapíše si Franz Kafka do deníku 19. listopadu 1911. „Jakkoliv obdivuji jeho spisy, když přede mnou leží jako celek, do něhož nemohu já ani nikdo jiný zasahovat…, je přece každá věta, kterou napíše do Richarda a Samuela (plánovaný společný román, z něhož vznikla pouze první kapitola, pozn. autora), z mé strany spojena s ústupkem, který dělám proti své vůli a jejž bolestně pociťuji do hloubi duše.“

Jenže znamená tato očividná rozdílnost povah i talentů automaticky Brodovu povrchnost, vypočítavost a kdo ví, kterou ještě z negativních vlastností, jež jsou rodákovi z pražské Haštalské ulice zpětně přičítány? Není snad nefér srovnávat Brodův talent s talentem Kafkovým? Kdo by obstál? Vyčítat mu ve srovnání s Kafkovou nejistotou a uzavřeností touhu prosadit se, ano, vyčítat mu přílišné ambice, sebevědomí a vitalitu?

Není to tak, že vypočítané odlišnosti, onu často zmiňovanou asymetrii partnerských povah (a přátelství této hloubky je nepochybně druhem partnerství), lze naopak vnímat jako cestu ke vzájemnému obohacení, pomoci i útěše?

Ano, Brod byl nepochybně méně talentovaný. A co má být? Kdo nebyl? Kdo není?

Ano, Brod chtěl být slavný a uznávaný romanopisec. A co má být?

Kořeny jedné zášti

Kde se vzala tato zášť projevovaná vůči Brodovi? Plyne jen z nesouhlasu s jeho interpretací Kafkova díla, které nevnímal ani tak jako literaturu, ale spíš mystické, či dokonce vyloženě náboženské poselství?

V románě Čarovná říše lásky (1926), v němž v osobě Richarda Garty vykreslil zemřelého spisovatele, protože, jak sám říká, „se ve mně zrodila potřeba zpodobnit jedinečného přítele formou živého díla“ (Franz Kafka: Životopis, 1937), nemíří Max Brod při Kafkově/Gartově charakteristice nijak nízko: „Nepromlouval k učedníkům ani k lidu, jako to dělali Budha, Ježíš, Mojžíš. Byl uzavřený. Ale nebylo to proto, že pronikl dále než tito tři do nejpodstatnějšího tajemství? Že to, čeho se podujal, bylo ještě obtížnější než to, o co usiloval Budha?“

Max Brod v roce 1965

Plyne tato zášť z takřka monopolní míry, v níž si Brod interpretaci Kafkova díla přivlastnil a za svého života – údajně – nevraživě střežil?

Plyne z toho, že Kafku poněkud utilitárně využil a udělal z něj sionistu?

Ale není to také tak (a zde se vracíme k výše zmíněnému podezření), že se z přátelství Kafky a Broda (tedy věci naprosto soukromé) stalo de facto další téma pro onu zpupnou kafkologii, jak o ní píše Milan Kundera? Téma, jež navíc nabízí možnost Brodův monopol zpochybnit? Jinými slovy vyřešit problém s „korunním svědkem“, jak Broda označuje český germanista a znalec Kafkova díla Josef Čermák (1928-2020).

Kafka, Němcová, Mucha i Havel

Je zjevné, že o Kafkově životě bylo napsáno více slov a řádků než o Kafkově díle, nemluvě o knihách z pera samotného spisovatele. I ti největší obdivovatele četli Kafkovy texty jednou, možná dvakrát, často v mládí, zato nové a nové knihy o Kafkovi budou nepochybně hltat až do konce života.

V českém kontextu se takovému osudu přibližuje odkaz Boženy Němcové (mimochodem její Babička patřila mezi oblíbené Kafkovy knihy), jejíž údajný šlechtický původ i milostný apetit je donekonečna zkoumán i těmi, kteří v životě nepřečetli jedinou stránku z díla této spisovatelky.

Podobného osudu se dočkal o mnoho let později spisovatel Jiří Mucha, v jehož případě nás zajímají především milenky a večírky na Hradčanech, resp. jeho zapojení do skrytého světa tajných služeb, zatímco Muchova skvělá a nadčasová literatura zůstává jaksi stranou. Není divu. Jak by mohla literatura obstát proti pouhému příslibu orgií? (S odkazem na Kafku a kafkologii, tak klidně můžeme mluvit o muchologii.)

Svým způsobem je podobně nakládáno, resp. nenakládáno i s dílem Václava Havla. Důvody jsou v jeho případě zjevné.

Jiří Mucha (1915-1991). Jestliže existují kafkologové a kafkologie, jsou tu i muchologové a muchologie

Franz Kafka neměl politické ambice jako Václav Havel, přesto se sám stal námětem velkého románu, jenž splňuje všechny žánrové náležitosti – množství postav tu vystupuje v propletených souvislostech, najdeme zde milostné zápletky, nečekané zvraty, mění se čas i místo děje.

Ve faktu přátelství Kafky s Brodem nalézá toto (přinejmenším rozsahem) monumentální dílo další téma, jež je možné donekonečna rozvíjet i po smrti obou mužů. A tak stánky románu s názvem Kafka nadále utěšeně přibývají. Jen Max Brod se v této optice stává více literární postavou, bezmála Kafkovým protihráčem (ve zmíněné bipolaritě genius-fámulus) než skutečným člověkem, někdejším přítelem a nezištným kamarádem.

Ano, je novým Watsonem.

A to ještě v lepším případě.

Max Brod nemusí být za všech okolností sympatickou postavou, ale Kafka ho považoval za svého nejbližšího přítele z důvodů, které znal jen on a nepochybně pro něj byly naprosto zásadní. Brod dílo svého přítele po jeho předčasné smrti, od níž zanedlouho uplyne sto let, zachránil a pro svět objevil. Za to by si zasloužil více respektu i velkorysosti vůči svým skutečným nebo jen domnělým slabostem.