Záhadné zmizení malostranského pošťáka Františka Hrdiny

František Hrdina se vyučil ševcem, ale řemeslu se nikdy pořádně nevěnoval. Stal se listonošem. Na starosti dostal Malou Stranu a Hradčany. Rajon to byl nejen velký, nýbrž také kopcovitý a plný hostinců.

Proti padesátiletému Hrdinovi nemohl říct nikdo křivé slovo. „Byl ve své poštovní službě až dosud zcela spolehlivý, takže mu byly i velké peněžní obnosy svěřovány, které vždy řádné odvedl. Jedinou jeho slabou stránkou bylo, že se rád opíjel“, charakterizoval malostranského pošťáka dobový tisk. 

Rozlícený prokurista

Vše platilo do druhého zářijového dne roku 1895. To pondělí si Hrdina jako kterékoli jiné ráno vyzvedl v Jindřišské ulici poštu a s ní přibližně deset tisíc v hotovosti, z toho 4158 zlatých pro malostranskou firmu Lederer a spol. Konkrétně šlo o 2793 zlatých poukázaných na Kladně a dalších 1364 zlatých 95 krejcarů odeslaných z Domažlic. 

Také odpoledne probíhalo docela normálně. František Hrdina se vrátil na ředitelství a nadřízeným předal výkazy, v nichž všichni adresáti finančních částek, včetně prokuristy společnosti Lederer a spol., potvrdili, že poukázané peníze přijali. Vše se zdálo v naprostém pořádku.

Malá Strana, rajon pošťáka Hrdiny

Idyla skončila následujícího rána. Hrdina nejen, že se nedostavil do práce, ale záhy se na ředitelství pošt a telegrafů v Jindřišské ulici objevila jeho žena s tím, že její muž předešlého dne večer vůbec nedorazil domů. Spolu s dcerou bydleli v břevnovské osadě Tejnka za Říšskou (také Strahovskou) bránou, která fakticky oddělovala Hradčany od Břevnova. Měli tu pěkný domek, jehož hodnotu později policie vyčíslila na pět tisíc zlatých.

„Určitě se mu něco stalo. Jestli on někam nespadl?“ bědovala Hrdinova žena, když zjistila, že její muž nepřišel ani do práce.

Na neštěstí, či dokonce tragédii mysleli zprvu i Hrdinovi kolegové a nadřízení z úřadu, uběhlo však jen několik minut, když se v budově ředitelství objevil také prokurista firmy Lederer a spol., aby pátral po osudu peněz, které měla pošta předchozího dne jeho společnosti na Malou Stranu doručit.

Úředníci ho konfrontovali s výkazem, který jim Hrdina předešlého odpoledne odevzdal. „Je toto váš podpis?“

„To bych se na to podíval!“ prohlásil rozhořčeně prokurista a úředníkům bylo jasno. František Hrdina zmizel i s penězi.  

Břevnovská Tejnka, bydliště pošťáka Hrdiny

Červený nos

Ředitelství pošt a telegrafů vyrozumělo vzápětí pražskou policii. „Hrdina jest střední slabší postavy, má prošedivělé kníry a vlasy a červený nos. Někdy také nosívá tmavé brejle“, hlásila policejní relace. 

Brzy se také objevila první svědectví. Podle jednoho byl Hrdina spatřen v pondělí večer na Malé Straně, když „odcházel z hostince v nápadně veselé náladě“. 

Podle dalšího, které poskytl vyšetřovatelům jistý poštovní sluha, byl František Hrdina viděn na Smíchově, kterak „se ubíral zamyšlen směrem k Písečnému vrchu u Strahovských skal“. 

František Hrdina podlehl svodu harfenistek

Na policejní ředitelství se dostavil i obchodník z Malé Strany, kterému v kritický den přinesl Hrdina peníze. „Současně vytáhl ještě několik peněžních psaní a podávaje mu je, pravil: ´Vezměte si, které chcete. Já už s tím nechci nic míti´.“ Když dotyčný muž cizí peníze odmítl, Hrdina údajně zandal obálky s hotovostí zpět do brašny a velice rozrušen, ba rozčílen odešel. 

Po tomto svědectví se zdálo pravděpodobné, že „pošťák Hrdina zachvácen byl choromyslnosti“. Jaký je jeho další osud, zůstávalo však nejasné.

Trocha legrace

Hrdinovo zmizení vyvolalo řadu vtipů, které kolovaly veřejností a záhy pronikly do Humoristických listů. Ty je citovaly ve svém vydání z 27. září 1895: „Listonoš Hrdina byl prý náruživým pijákem lihovin. A že po něm není ani čuchu?“ Nebo: „Zmizelý Hrdina je švec a pomáhá teď svým potřebným soudruhům. Považme jenom, co tajní roztrhají bot honěním se za ním!“

Tak plynuly týdny. Poté měsíce. Na Hrdinu se pomalu zapomnělo. Až přišel pátek 24. ledna 1896. Ten den se časně ráno na vrátnici policejního ředitelství v Poštovské ulici (již zanedlouho ponese název Karoliny Světlé) objevil starší muž, který žádal, aby byl předveden ke komisaři Oličovi, jenž vyšetřování pošťákova případu vedl. Nebyl to nikdo jiný než František Hrdina. Vzápětí známému detektivovi vylíčil, kolik neblahého se ono zářijové pondělí v jeho životě odehrálo. Konkrétně tvrdil, že dopisy s hotovostí určené firmě Lederer a spol. na obchůzce Malou Stranou ztratil a „v největším zděšení a ze strachu, aby nebyl ihned zatčen, padělal podpisy příjemců“. Večerním vlakem pak odjel do Vídně. 

Kolik jste u sebe měl peněz? optal se komisař Olič.

„Jen sedm zlatých a třicet krejcarů“, dušoval se Hrdina s tím, že ve Vídni nenašel žádnou práci, a tak se připojil ke dvěma potulným harfenistkám, které zde potkal, a pokračoval s nimi do Uher, kde si vydělávali hraním – ženy brnkaly na harfu, Hrdina je doprovázel na harmoniku. Po několika měsících odjel vlakem do Prahy a z nádraží se vydal rovnou do Poštovské ulice na policejní ředitelství, což ocenila pražská veřejnost i Humoristické listy další várkou vtipů: „Listonoš Hrdina je prý muzikální. Proto se přihlásil k base.“

Komisař Václav Olič po vzniku republiky

Překvapivý rozsudek

Pražský porotní soud v případě zmizelého pošťáka zasedl 13. dubna 1896. František Hrdina znovu tvrdil, že peníze nešťastně ztratil a „jen ze strachu“ uprchl z Prahy do Vídně a odtud dál s oběma harfenistkami do Uher.

„Poště jsem poctivě sloužil třiadvacet roků a těšil se na výslužbu. Jak bych mohl něco takového udělat? Bůh Všemohoucí ví, že jsem to neudělal! Kdybych chtěl něco vzít, tak jsem to vzal mnohem dřív, když jsem byl mladší a měl větší zásilky v rukou“, vzlykal před soudem Hrdina a dodal (jeho pláč náhle ustal, takže mluvil docela věcně): „Prosím vás, kdybych chtěl krást, proč bych si nenechal celých deset tisíc, které jsem ten den roznášel?!“

Zejména poslední argument na porotu složenou z vážených občanů zapůsobil. Ze dvanácti jich hned sedm (tedy potřebná většina) označilo Františka Hrdinu za nevinného a ten byl krátce poté rozhodnutím soudu propuštěn na svobodu. Jestli mu ovšem odpustila také jeho žena, když zjistila, že se déle než čtvrt roku toulal po Uhrách s párem harfenistek, je otázkou.